Co vlastně znamená "udržitelnost" a to, že je něco "ekologické?"

Za dobu fungování našeho obchodu jsem leccos vypozorovala. Většina lidí, co k nám přijde, naše výrobky a celý koncept okomentuje slovy: To je skvělé, co děláte, však to je hrůza ty plasty. Mnoho z nich poté dodá: Ještě že teď všude dávají ty papírové tašky.

Dále si spousta lidí zaměňuje pojem “udržitelný” nebo “ekologický” se slovem “recyklovaný.” Takže, všechno, co tu prodáváte je recyklované, že?


Ehm…ne. S narůstajícím počtem takovýchto komentářů a dotazů jsem naznala, že by bylo dobré věci uvést na pravou míru. Vysvětlit lidem, že takhle jednoduché to není. Že recyklace se nerovná udržitelnost, stejně jako se papír nerovná ekologie.


Na vysvětlování jsem k nám do Minimum Waste pozvala toho nejpovolanějšího z nejpovolanějších, docenta Vladimíra Kočího z VŠCHT. Pan Kočí je děkanem Fakulty technologie ochrany prostředí VŠCHT a především odborníkem na metodu posuzování životního cyklu (LCA), kterou v České republice rozvíjí a uplatňuje ji v řadě projektů vedoucích ke snížení ekologických škod průmyslových aktivit i ke zvýšení kvality lidského života.

PC: Bára Součková

Hned na začátku přednášky pan Kočí zmínil již notoricky známou debatu “papírová versus plastová” a podotkl, že tato otázka týkající se nákupních tašek je vlastně nesprávná. Správně bychom se totiž měli ptát, zda danou věc skutečně potřebujeme, tedy zda “by nebyla lepší žádná taška?” Myšleno tak, že mám svoji vlastní, ne že si nákup odnáším v náruči. :-)

Když už jsme u tašek, nemusíme být žádní odborníci na to, abychom si sami zodpověděli na otázku, která je nejvíc ekologická. Je to samozřejmě ta, která nejvíc vydrží a můžeme ji tak používat skutečně dlouhou dobu. Tedy klasická bavlněná nebo i ta polyesterová. Papírová se v dešti rozmáčí a při větší váze nákupu se roztrhne, a celá její “ekologičnost” tak jde vniveč.


"Pokud se bavíme o udržitelnosti, jde především o spotřebu. Nejde tedy až tak o to, zda je daný výrobek zabalený v plastu nebo ve skle, ale zda (a kolik) ho skutečně spotřebujeme.”

Až tedy někde uvidíte reklamu na firmu X, která nyní prodává tyčinky v papírovém obalu místo v plastovém, zamyslete se nad tím, jestli hlavní otázkou není, zda se skutečně neobejdete bez tyčinek, místo dumání zda je daná věc lepší v plastu, v papíru nebo ve skle a následné koupi té v papíru, protože to je přece eko. Nic proti tyčinkám, to je jen příklad. Stejně dobrým příkladem je třeba balená voda (zálohovat? recyklovat? a co si prostě natočit z kohoutku?) a spousta dalších produktů.


PC: Photo by Hello I'm Nik 🍌 on Unsplash

Udržitelnost je podle pana Kočího o kultuře. Udržitelnost je o našich rozhodnutích. O rozhodnutí, kolik času věnujeme nakupování a vaření, o rozhodnutí, zda si některé věci nemůžeme vyrobit sami doma místo abychom si je kupovali balené, o rozhodnutí investovat do pořádné tašky a poctivě ji nosit v kabelce/batohu atp. Tohle prosím neberte jako popichování k tomu, abyste si doma vyráběli vše od zubní pasty po domácí jogurt, ale spíše jako zamyšlení nad tím, zda lidstvo někdy není až moc pohodlné. Ale to je na jiný článek...

Zkarátka, známé méně je více, zde platí víc než kdekoliv jinde.

---

Jak tedy u věcí (u kterých se rozhodneme, že je skutečně potřebujeme a budeme je spotřebovávat) určíme, jak moc jsou ekologické?


Na určování “ekologičnosti” věcí existuje nástroj s názvem LCA, neboli Analýza životního cyklu.


Co si pod pojmem Analýza životního cyklu představit?

Každý produkt má několik stádií života: Resources - materials - production - use - disposal (tedy zdroje - materiály - výroba - používání - vyhození).  Metoda LCA pak hodnotí dopady výrobků na životní prostředí v jednotlivých stádiích cyklu. Mezi tyto dopady patří například všem důvěrně známá uhlíková stopa, vliv na acidifikaci (okyselování), úbytek surovin (např. vody) či toxicita daných procesů. V rámci zkoumání vlivů věcí na životní prostředí v každé fázi jejich životního cyklu je dobré zaměřit se na to, v jaké části cyklu mají tento dopad největší.

LCA schéma. Zdroj: http://www.ciraig.org/en/lca.php

Uvedeme si opět jeden praktický příklad, mnou několikrát odposlechnutý v praxi. Naše kelímky jsou z bioplastu, takže jsou ekologické! No, ekologické jsou možná tak v poslední fázi svého životního cyklu - tedy vyhození. Ale co všechny ty fáze předtím?! Takové tvrzení je velmi zkratkovité a možná ne tak úplně pravdivé. Anebo další, dnes velmi hojně užívané - naše obaly jsou recyklovatelné, takže jsme eko. To, že je něco recyklovatelné, je zaprvé zavádějící - kdo vám zaručí, že když daný obal (bavme se teď o plastovém) hodíte do žlutého kontejneru, tak že bude skutečně zrecyklován? O tom, že většina plastů jde z třídící linky stejně do směsi, jsme asi už slyšeli. A potom zde platí to stejné jako v předchozím případě - recyklace se vztahuje jen k jedné z fází života výrobku.


Nic tedy není černobílé, a skoro nic není 100% ekologické.

---

Pokud se chceme chovat udržitelně, musíme změnit naše spotřebitelské chování.

Každý výrobek, už ze své podstaty (z toho, že vůbec existuje) s sebou nese nějaké dopady na životní prostředí. Jak se tedy v dnešním světě plném manipulativních informací a greenwashingové reklamy rozhodovat? Jediný způsob, který podle Vladimíra Kočího může skutečně nějak ovlivnit naše dopady na životní prostředí je změna spotřebitelskécho chování. Spotřebovávat vědoměji a především méně. Kupovat věci trvanlivé, které dlouho vydrží a není tak třeba je zanedlouho nahradit věcí novou. A především kupovat pouze to, co skutečně potřebujeme.



Autor: Tereza Dohnalová, Minimum Waste